Již začátkem 19. století zachycuje parcelní řád obce v údolí pod Obecními vinohrady kolonii 24 vinařských búd. Jejich podobu a polohu v údolí sevřeném mezi svahy Ždánských a Hrubých vinohradů popisuje v obecní kronice roku 1932 čejčský učitel Alois Pokluda: „V malebné kotlince pod Horů bývalo před více než 13O lety po obou stranách polní cesty 3O vinných sklepů, po našem búd, jež náležely čejčským kolonistům. Byly postaveny z kotovic (nepálených cihel), střechy pošity došky, pod střechou hůrka na seno. Vinný sklep skládá se ze dvou částí. Nadzemní, tj. vlastní búdy (lisovny), z níž šikmo dolů vede chodba zvaná šije. V této původně nebylo schodků a chůze po hliněné půdě zvláště v zablácených botách byla dosti nebezpečná. Šíje končí dveřmi, za kterými je sklep hliněný, cihlama vyložený. Dveře do sklepa zavíraly se na štěňata, jednoduchý avšak velmi důmyslný způsob zámku dřevěného. Rovněž klíček dvou až čtyřzubý byl ze dřeva. Otevřít takový zámek uměl obyčejně jen hospodář, málokdy i hospodyně“. Nevelké vinice začal koncem 19. století devastovat révokaz a ubývalo také pravidelně užívaných búd. „Dračích děr“, jak byly tyto stavby žertovně nazývány, bylo v době kronikářova zápisu pouze dvanáct. Postupnou regeneraci čejčského vinařství zabezpečilo až vytýčení nové trati Pod horou, které vedlo i k výstavbě nových sklepů a lisoven. Mezi novými zájemci byli většinou rolníci z bývalých kolonií či jejich výměnkáři, domkařů a řemeslníků bylo před druhou světovou válkou mezi vinaři minimum. Současná výměra vinic v Čejči je největší v celé jeho historii. Čtyři viniční trati v katastru obce mají celkovou rozlohu 151 ha, vinnou révou je osázeno 67 hektarů. Vinařstvím a vinohradnictvím v obci se zabývá 177 pěstitelů, především malých vinařů.

Tož napijte sa u nás

Vinobraní a život v čejčských búdách ve 20. letech minulého století zachytil v Pamětní knize městečka Čejče výstižně Alois Pokluda:„Den vinobraní je dětem i dospělým polovičním svátkem, proto se obléknou pěkněji než k jiné polní práci. Z domu vezmou putýnky, koše a ostré křiváky. Čeledín naloží na vůz kadečku nebo bečku, vezme putny se šlemi, mestůvku a kostku – třešňovou větev, která se na konci rozrůstá na 3 větvičky, tyto přeřeže, aby byly stejně dlouhé a kostku používá na roztrhání hroznů v kádi před lisováním. Víno v nádobách kvasící jmenuje se řezák pro svoji ostrou chuť. V té době je sklep naplněn plyny jež ohrožují lidský život, jak se přihodilo v Čejkovicích. U nás podobného neštěstí nepamatují. Vykvašené víno se ucpe a po Vánocích se kohútkem přetáčí z kvasnic do jiné nádoby. Kromě vína zhotovovali naši předkové „grúl“. Na mláto nalili vody, přisladili a lisovali znovu. Dobré vínko je chloubou vinaře. V neděli odpoledne a v zimě i všedního dne podvečer, jdou vinaři do svých búd. V sotůrku nesou notný krajíc chleba a k němu kus husiny, uzeného podbradku, oškvarků nebo dandulu (klobásu), aby se dobře pilo. Sousedé se volávají na besedu, aby posoudili jakost vína i zákusků. Hosté usednou na skutečné nebo improvizované lavky, hospodář natáhne koštéřem vína, naplní pohárky a podává je se slovy: ‚Tož napite sa u nás‘, načež host připíjí ‚Daj nám Pámbu zdraví!‘ Mládenec připíjel dívce se slovy: ‚Na tvoju krásu,‘ načež mu ona odvětila: ‚Poctivá já su!‘“ Ve vinicích a sklepech Pod horú žije vinařská tradice obce dodnes. Kotovice jako stavební materiál původních búd nahradily pálené cihly a nové stavby doplnily počet búd v kolonii na 97. Vystřídaly se generace, zanikly některé zvyky a zmizely galantní zdravice. Technika a technologie nahradily těžkou práci, vinobraní však přestalo být polovičním svátkem. Jen rytmus a řád prací ve vinici i sklepě zůstává stejný. A příliš se nezměnila ani Esterkova lisovna a sousední zemní sklep, jejichž ladné tvary dominují střední části kolonie již téměř dvě stě let. I obdélníkový otvor vedle dveří přízemní lisovny dosud skrývá „štěně“.

VINNÝ SKLEP „U HROZNU“ – tel.518 333 220, 602 626 166,www.vinny-sklipek.cz